Zakarpatska Ukrajina: Co nám kdysi patřilo

Není časté, aby člověk z České republiky zavítal také někdy na východ. Do zahraničí za poznáním či relaxací volíme většinou západ nebo jih. A přece na východě je toho také mnoho k vidění. Vzdálené je od nás toto místo jen pár set kilometrů a bývaly doby, kdy až sem sahaly hranice tehdejšího předválečného Československa. Zakarpatská Ukrajina nebo Podkarpatská Rus, jak ji lze nazývat podle toho z jaké strany Karpat se díváte, je zajímavý kus země. A ačkoliv nás velmi zajímalo, jaké to bylo za Československa, tak někteří obyvatelé vypadali, že si nejsou jisti, pod kterou to zemi teda nakonec patří.

"Dobrij děň, mohu se zeptat, jak bylo za Československa? Dóbro či špátně?" Před necelými sto lety byla Zakarpatská Ukrajina součástí Československa. Ačkoliv nám jen málokdo dokázal říct, jaké to tenkrát bylo, tak přeci jsme poznaly hodně odkazů na Československo. Architektura byla zřejmá hned na první pohled. V každé vesničce jsme našli domy, které se nápadně podobaly rodinným domkům v českých vesnicích. Tradiční české kostely byly v každé druhé vesnici. Mnoho budov nádraží bylo také stavěných v českém slohu nebo alespoň ho kopírovalo. Zakarpatská Ukrajina se nijak zásadně neliší od České republiky. Tedy až na obyvatele. Ale pokud znáte české vesnice, tak rozdíl mezi Českem a Zakarpatskou Ukrajinou nepoznáte. Tato země se liší hlavně detailech, kterých je pro změnu opravdu hodně.


Tak ze začátku je vám jasné, že jste na Ukrajině, protože musíte absolvovat dalekou cestu přes Českou republiku, Slovensko a hranice na Ukrajinu. Cestování vlakem a následně přes hranice autobusem bylo příjemné. Ze Slovenska na Ukrajinu se člověk dostane vcelku snadno. Dostanete razítko do pasu, a zatímco čekáte až si řidič dokouří cigáro, učíte se azbuku, kterou jste nikdy v životě nepožívali. Jazyk trénujete na cedulích a stále se kamarádů ptáte, co znamená tohle, jak se vyslovuje ten nedokončený obdélník, co znamená to složitější X atp. Při rozesílání instrukcí před odjezdem přišel zajímavý e-mail: Jak Češi k Ukrajincům, tak k Francouzi k Čechům. Nemíním tu polemizovat, jestli je to pravda, ale dalo by se to někdy tak říct. Ukrajina je jiná. Je tam nižší životní úroveň, nižší ceny a platy. Na zemi je to znát, ale z jistého pohledu je to tam opravdu poučné. Potom si doma v Čechách říkáte, že jsme rádi, za to co máme. Mohli bychom mít méně.


Jedno z největších měst Zakarpatské Ukrajiny je Užgorod. Čeští architekti se tu hodně podepsali, ale bohužel jsme nenašli žádnou sochu Čecha v celém městě. Užgorod je sám o sobě takový ušmudlaný. Také tu nejsou žádné podstatné rozdíly od českých měst. Je tu kostel, paneláky, nádraží, hospody a obchody. Rozdíl poznáte na lidech. Ve městě jsem si všiml obrovského množství obchodů s oděvy. Většina Ukrajinců také pak vypadá, jako když jdou do divadla. Muži ve společenských gatích a ženy v šatech. Na věku nezáleží. Oblékat se umí opravdu skvěle. Ve srovnání s nimi jsem vypadal jako buran ve sportovním oblečení. Lidí bylo v Užgorodě opravdu dost. Celé město bylo v proudu. Mě však na nich nejvíc zajímalo, proč se místní nesdružují ve smíšených skupinách. Vždy když jsme potkali nějaký hlouček lidí, tak to byli buď muži nebo ženy. Jen ojediněle jsem viděl nějaký pár.


Prošli jsme Užhorod, jak jsme mohli a ke konci zalezli do hospody na první jídlo a pivo na Ukrajině. Pivo bylo znamenité, o jídlu se to říct nedalo. To bylo dáno jednak tím, že jsme museli přelouskat jídelní lístek a jednak tím, že Ukrajinci neumí moc dobře vařit. Jídla jsou jako ze školní jídelny. Nicméně v naší skupině frčel kvas, což byla bylinková nealkoholická limonáda podobná kofole.


Cestování vlakem po Ukrajině je také zážitek. Ukrajina má široký rozchod kolejí, takže vlaky jezdí po širších kolejích než jsou například v Čechách. Vlaky jsou o poznání! větší. Do vlaku se nastupuje téměř po žebříku. Vagony jsou širší tak o třetinu než ty české. Uvnitř toho našeho, který jel z Užgorodu do hor, byly dřevěné lavice. On ten vagón byl celý takový dřevěný. To, že tam moc věcí nefungovalo ani tak nevadilo. Občas však někdo zapomněl zavřít dveře ve vagóně a "záchod" se rychle přihlásil o pozornost smradem. Pak bylo ve vlaku ještě neuvěřitelný vedro, zafuněno a vlak jel ze začátku pomaleji než cyklista jedoucí do kopce.


Hory Zakarpatské Ukrajiny jsou samozřejmě úplně něco jiného. Naše cesta bylo po starých Polsko-Československých hranicích. Plánovali jsme, že najdeme nějaké staré pohraniční patníky, ale někdo si z nich podle mě už dávno postavil barák. Díry po nich jsme však potom našli. Pro turisty však není Ukrajina vůbec přívětivá. Zde to není žádné české nebo rakouské vandrování s hospodou u každého rozcestníku. Cesta se skládala většinou z hrubě vyšlapaných cestiček v lese a vyjetých kolejí na loukách. Už dávno jsem se přestal divit, kdo by takovou cestou šel, ale spíš, kdo s tím autem vyjel?! Stoupání byla příšerná. Já, zvyklý z krkonošských asfaltek a rakouských serpentin, jsem byl vyřízený hned po první výlezu.


No, ale abych nepsal pouze o sobě. Z Prahy jsme vyrazili jako sedmičlenná skupina študáků, kteří se vypraví na pár dní na Ukrajinu, konkrétně do Zakarpatské Ukrajiny. Z nádraží v Užhorodě jsme pokračovali vlakem až do hor. Cesta vlakem trvala úmorné čtyři hodiny. Jeli jsme až na konečnou stanici ve vesnici Syanky. Odtud začala naše cesta až na dva dny vzdálený vrh Pikuj. Místní se nás dokonce od té cesty snažili odradit, podle nich byla náročná, ale když už jsme přežili čtyři hodiny ukrajinským vlakem, tak nás nemohlo potkat nic horšího.


Zakarpatská příroda je úžasná a nádherná. Nádherné pláně na hřebenech kopců byly opravdu překrásné. Občas se objevila skála vystupující ze svahu a čnící do prostoru. Nepotkali jsme cestou ani živáčka (až na jednoho koně uvázaného na louce). Cesta byla lemována borůvčím a občasnými drobounkými prameny průzračné vody. Slunečné počasí bylo doprovázeno vzdálenými ozvěnami hromů a občasnými poryvy větru. Cestou na Pikuj jsme stanovali v přírodě. Sami jsme se snažili být, co nejpořádnější a všechny odpadky jsme nosili s sebou. Ale i přesto jsme nacházeli cestou mnoho odhozených lahví a obalů. Kempování k těmto túrám patří a taky jsme si ho dosytosti užili.


Po prudkém sestupu z Pikuje jsme zavítali do maličké vesničky nazývané Bilasovytsya, kde jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli, jak je na Ukrajině levně. Chléb v přepočtu za 7 korun, pivo snad ani ne za 15. Když jsme udělali v krámě měsíční kšeft, vyrazili jsme na autobus. Ten nám bohužel ujel. Nicméně se nám podařilo stopnout Čecha, tedy Ukrajince z Plzně. Svezl nás jeho Octavií na dvakrát k zastávce dalšího autobusu. Ukrajinec byl velmi přátelský, stále se nás ptal, proč jsme se zrovna vypravili sem, když tu nic není, ptal se nás, jestli máme možnost se spojit s domovem a vůbec si podle mě myslel, že jsme se ztratili, zabloudili a nedokážeme se dostat domů.


Jízda ukrajinským autobusem byl jeden z dalších zážitků. Přijeli jsme autobusem, do kterého jsme se sotva vešli do města Volovec. Takové větší město v okolí, ze kterého jsme se vydali ještě toho večera na další výstup. Výstup to byl náročný a vyčerpaní jsme stavěli tábor už za úplné tmy. Nedalo se však jinak, nechtěli jsme stanovat blízko města. Jenže jsme šlapali dlouho a lesem, kde bylo hodně stromů spadaných na stezku. Nakonec jsme našli louku nad lesem, kde jsme rychle rozbalili stany a šli spát. Druhý den bylo naplánováno navštívit zdejší nejvyšší horu s tím, že budeme vycházet okolo deváté. Jenže ten večer se rozpršelo a pršelo téměř dva dny.


Déšť byl nepříjemný a podařilo se mu navlhčit většinu vybavení. To nám zabránilo k výstupu na nejvyšší vrch v okolí. Většina kopců široko daleko byla zahalena do hustých mraků, které byly studené a pořád z nich pršelo. Nakonec jsme se rozhodli vypravit k nádraží, abychom se stihli vrátit do Košic, kde se k naší skupině měli připojit další účastníci. Možná nebýt toho časového omezení, tak by nebylo špatné přečkat nepříznivé počasí, usušit věci a vyrazit dál. Krajina je obtížná, ale nádherná. Tábor jsme rozbili někde druhé třetině hory. Doufali jsme, že se počasí uklidní, ale doufali jsme zbytečně. Co já si to pamatuji, tak to byla jedna z nejhorších nocí pod stanem, co jsem zažil. Ukrutná zima, vítr a déšť celou noc terorizovaly tábor. Tu noc zvlhlo snad úplně všechno.


Další den jsme rychle sbalili tábor a rychle téměř bez snídaně jsme vyrazili dolů na vlak do Mukačeva. Cesta se ztrácela v lesích, v polích a nakonec se objevila až u kolejí. Při čekání na vlak jsme se snažili usušit, co to šlo. Jiní si dělali snídani/oběd. Před příjezdem vlaku jsme potkali i další cestující, kteří se pomalu shromažďovali u kolejí (perón tam byl jen jeden a nastupovalo se prostě z ničeho do vlaku). Místní děda nám ukázal, jak se svačí na Ukrajině - rajčata, klobása a vodka. Na vlak přišla i odněkud z lesa taková vtipná skupinka cestovatelů (možná spíš dobrodruhů) - Čech, Slovák a Maďar. Neměli mapu a sami vypadali dost nevybavení, ale popřáli jsme jim mnoho štěstí, svezli se s námi jen jednu stanici.


Nicméně Mukačevo byl jiný zážitek. Občas chyběl nějaký ten asfalt, sem tam byly paneláky, po ulicích se řítily Lady, kola, koňská spřežení a na každém rohu postávala divoká psiska. V Mukačevu jsme si trošku zapátrali v historii země na jejich hradě, ale nakonec jsme stejně zabloudili do dvou hospod a nakonec na nádraží, kde nás pak otravovali žebráci. To byl náš konec putování po Ukrajině. Potkali jsme ještě takového zajímavého Ukrajince, se kterým jsme si dost i rozuměli. Vyprávěl nám, jak si vydělá měsíčně dva tisíce hřiven a je rád. Nicméně jestli bylo dobře nebo špatně za Československa, tak to nám nerozuměl.


Ukrajina je zajímavá země. Je potřeba tam jet a brát vše trošku s nadsázkou. Lidé jsou tam jiní, mají své tradice, svou kulturu. Příroda je tam drsná (medvěda jsme však nepotkali) a nádherná. Vařit sice neumí, ale alkoholu mají zase dost. Možná se tam krade, ale nás nikdo neokradl. Ale proč by se měl Čech bát, že ho někdo okrade? Na každém možné místě je patrná komunistická propaganda. A je toho mnohem víc!


No, nenapadá mě, co bych ještě mohl zmínit, abych se neopakoval. Snad jen tradiční: To se nedá vyprávět, to se musí vidět. A je to tak. Je to země trošku pro dobrodruhy. Nebojte se ničeho a zkuste to také. Mohu jen doporučit.

Fotogalerie