Když si někdo představí dovolenou v Itálii, tak si nejspíše vybaví moře, nebo vysoké Alpy. My letos byli někde mezi. Našli jsme ubytování přímo u krásné průzračné řeky přesně tam, kde hory končí a začínají ty rozlehlé pláně, které končí až dlouhými plážemi u Benátek. Tam na severovýchodě, ve Furlánsko-Julském Benátsku, ve vesničce jménem Casiacco jsme se v sobotu odpoledne vyvalili všichni z auta po skoro devítihodinové cestě. Všichni a to včetně psů. Zaparkovali jsme u řady domů hned u hlavní silnice, která se táhne celou vesnicí od jihu až na sever. Majitelé, kteří nám ubytování pronajímali, nás přivítali s otevřenou náručí. Byli jsme jejich první hosté po tom, co nemovitost v Itálii koupili, zrekonstruovali a rozhodli se ji pronajímat, takže jsme z toho byli trošku nervózní. Neradi bychom totiž měli na svědomí nějakou pohromu. Když totiž žijete se dvěma pejsky a předškolní holčičkou, tak se občas nehody stávají. Přesto předání proběhlo v pořádku. Majitelé nám později ještě dovezli nějaké věci, které ještě chtělo do ubytování dodat a to včetně grilu. Dostali jsme od nich spoustu tipů, kam jít na jídlo, jaké vyzkoušet víno, kde mají pekárnu a kam chodit na nákupy. Ukázali nám dům, který nazývají Casa Florian, předali klíče a rozloučili se s námi. Konečně jsme se mohli začít zabydlovat. Přeparkoval jsem auto přímo před dům, otevřel střešní box a začal nosit kufry. K večeři jsme pojedli zbytky z cesty, protože první nákup jsme měli v plánu až na další den. Pak jsme vlítli do sprchy v úplně nové koupelně. Do postelí jsme šli snad ještě před devátou. Z té cesty jsme byli hodně vyčerpaní a tak nám vůbec nevadilo, že hned první večer strávíme v posteli.
Cesta byla totiž trošku náročnější. Do Casiacca to není zase tak daleko z Čech. Nejdelší úsek cesty je Rakouskem. Itálií se jede jen kousek, neboť Casiacco je asi hodinu a půl od rakouských hranic. Vyrazili jsme po šesté hodině ráno z Prahy směrem na Benešov a pak dál po dálnici na České Budějovice, hranice a dále pak Linz, Saltzburk, Villach a Itálie. Větší část cesty Rakouskem urputně pršelo, že místy nebylo vidět na cestu a pár řidičů zapínalo i mlhovky. Nakonec jsme nížinou částí Rakouska projeli bez problémů. Za Saltzburkem začínají horské tunely. Tam už jsme chvíli stáli v kolonách, ale vždycky to nějak jelo. Cestou jsme zaplatili mýtné (necelých 15 eur) na tunelech u St. Michael. Další kolona byla před hranicemi s Itálií. Italové na dálnicích vybírají mýtné v mýtných bránách a hned za hranicemi byla první mýtnice, kde dostanete lístek a můžete pokračovat dál. A protože se ten den hodně lidí tudy vracelo z Itálie, tak mýtnice dávala přednost opačnému směru a náš směr byl sveden do dvou pruhů, kde dva zaměstnanci mýtnice rozdávali lístky ručně. Trošku jsme si to zkrátili. Waze nás svedl z dálnice dřív, přes lyžařské středisko Tarvisio, takže jsme najeli do kolony až téměř u mýtnice. Pak už to jelo dobře. Po necelé hodině jízdy po dálnici jsme vyjeli u města Osoppo a ještě nás čekala necelá půlhodina k místu ubytování. Jeli jsme hlavně po silnicích vedoucích skrz malá města a vesnice. Nejbližší velké město bylo Udine.
Druhý den jsme si naplánovali nákup. Dostali jsme tip, že jeden větší supermarket je ve městě Buja. Tam jsme nakoupili všechno možné. Těstoviny, omáčky, sýry, maso, olivový olej a nějaké víno, ochucené vody a jiné další potraviny italské provenience. Stále tvrdím, že na dovolené je nejlepší zamířit do místního obchodu a nakupovat jídlo. Tamní lidé jí jinak a často i v jiné kvalitě. Když netrváte na All-Inclusive, tak se dá kdekoliv najíst za normální ceny. Ve stejném obchodě jsme byli i poslední den, kdy jsme nakupovali hlavně dárky rodině. Stejně jako v Chorvatsku tak i v Itálii existuje Lidl, ale najdete ho pod názvem Aldi. Mají tu také Eurospar. První a závěrečný nákup jsme dělali v řetězci Visotto. Všude se dalo nakoupit bez problémů, platil jsem vždy kartou z eurového účtu a vždy super. Jediné, na co si dávat pozor je otevírací doba. Ve velkých supermarketech ani tak není problém se siestou, ale některé řetězce mají zavřeno v neděli odpoledne. Ve městech, kde jsou supermakety, jsou také benzinové pumpy. U těch byl jediný rozdíl v tom, že na stojanu bylo potřeba nejdříve namačkat za kolik eur chcete brát palivo. Jaké byly ceny paliv, tak to netuším. Asi obecně platí, že je to levnější v Česku. My tankovali na poslední pumpě v ČR a pak až v Itálii. Rakousko se dalo úplně přeskočit. Na zpáteční cestu jsem natankoval v Itálii plnou a dojel na ní až do Prahy.
Vybrali jsme si zrovna týden, kdy bylo počasí jako na houpačce. První dva dny mělo totiž pršet. Ale i tak bylo docela teplo. Než přišel déšť, tak jsme s Viki skočili do řeky. Voda byla ledově studená, což nám moc nevadilo. Viki si stavěla hlavně na březích a v mělčinách a já se zase v chladné vodě otužoval. Voda byla moc příjemná a hlavně byla naprosto čistá. Tam kde jsme se koupali, tak hladina vody dosahovala v nejhlubším místě něco přes půl metru. Nebylo to sice na plavání, ale na hraní a válení se ve vodě to bylo ideální. O kousek dál byla i pláž, kde se dalo koupat ve větší hloubce, ale tam jsme ani jednou nešli. Bylo to asi 5 minut chůze. My raději volili přebrodění přes kameny na malý ostrůvek u druhého břehu řeky, kde jsme si udělali základnu. V řece byly buď malé kamínky, nebo větší balvany. Dobře nám posloužily boty do vody a to hlavně, když jsme se brodili přes větší kameny k naší "základně". Měli jsme to tam blízko. Kousek od domu byly schůdky k vodě a naše "základna" byla přímo na úrovni domu. Z horního patra na nás bylo přes stromy a keře krásně vidět. Když začínalo pršel stačilo se jen rychle sbalit a za minutku jsme byli doma. Koryto řeky Arzino je dost široké v tom místě, takže pokud svítilo slunce, žádný strom nám nestínil. Ale když začne pršet hodně, jakože bouře, tak je lepší z řeky urychleně odejít. Poslední den přišla velká bouřka. Byli jsme zrovna na nákupu a když jsme se vraceli, tak řeka vypadala jako za povodní. Hladina se musela nejmíň o víc jak půl metru zvýšit. Naše základna zmizela úplně pod zčeřeným vodním proudem. Voda se vrátila do normálu až druhý den.
Když jsme zrovna nebyli u vody, nebo v postelích za deštivých dnů, tak jsme jezdili na výlety. Moc se mi líbil výlet za místní uzenou šunkou do města San Danielle, které je touto pochoutkou vyhlášené. Vyrazili jsme dopoledne ještě před vedry. Zaparkovali jsme na parkovišti u Eurosparu a do centra došli pěšky. Bylo to asi 10 minut chůze do mírného kopce. Ve městě byla spousta obchůdků, kde se dalo koupit Prosciutto di San Danielle. Nakoupili jsme si tam šunku pro sebe i pár dárků pro příbuzné. Zakončili jsme to italskou zmrzlinou. Jen cestou zpátky jsme si trochu zašli a museli se vracet. Ne všechny silnice jsou vhodné pro pěší. Někde nemají místo ani na chodník. Městečka jsou většinou hodně natěsnaná, ale zato o to zajímavá. Člověk se tam i docela domluví. V obchodech Italové moc anglicky neuměli, ale s nějakou pomocí připravených frází z Google Translate se to dalo. Nejlépe mluvili v restauracích. Tam uměli anglicky a v jedné dokonce i česky. Restaurace, které jsme navštívili, nebyly žádné turistické cílovky, ale normální podniky pro místní. V jedné, která leží v horách nad Casiaccem, jsme byli na obědě. Měli jsme výborné těstoviny, roastbeef nebo něco na způsob obalovaného řízku se sýrem. Vše dobré, za dobré ceny. Spolu s námi tam obědvali dělníci v montérkách. Samozřejmě jsme také byli v jedné pizzerii, kde jsme potkali i Češku-servírku, která už přes 25 let žije v Itálii. Na Čechy tam žijící jsme naráželi docela často, určitě více než na Italy žijící v Česku. Ale i když jsme zrovna Čecha nepotkali, tak to vůbec nevadilo. Smyslem bylo být na chvíli jako Ital. A tak ke každé návštěvě restaurace neodmyslitelně patřilo tiramisu pro všechny a vino bianco della casa pro neřidiče. Nemusím pak ani dodávat, že ob den jsme jezdívali pro čerstvé housky s olivovým olejem, chléb, sladké pečivo a koláče přímo do pekárny v Casiaccu.
Náš největší výlet jsme naplánovali na nejteplejší den. Vyrazili jsme až skoro k Terstu se podívat na pobřežní zámek Miramare. Měli jsme docela štěstí, že jsme tam zaparkovali a také byla klika, že jsme měli hotovost, neboť automat na placení se rozhodl nebrat karty. Nicméně to byl krásný zámek na pobřeží obklopený krásným parkem. Příjemná procházka, kterou jsme zakončili porcí pravé italské zmrzliny, která v tom vedru přišla vhod. Cestou zpátky jsme se ještě rozhodli zastavit na pláži u města Grado. Našel jsem na mapách nějaké parkoviště a tak jsem ho zadal jako cíl cesty. Jeli jsme asi hodinu od zámku Miramare. Parkoviště bylo asi z poloviny plné a my si zaplatili parkování na tři hodiny. Pláž leží asi 5 minut pěšky od parkoviště. Končí tam ty placená lehátka a začíná tam veřejná pláž. Kdo se nechce opékat na písku, může si roztáhnout deku i pod borovicemi. Neměli tu sice sprchu zdarma, ale byly tu alespoň záchody, což přišlo vhod. Pláže jsou široké a čisté, jen si člověk musí trochu zvyknout na mělčinu. Voda byla o poznání teplejší než v řece Arzino. Bohužel na plavání to tu moc není. Byli jsme opravdu hodně daleko od břehu a stále voda nedosahovala ani po pás. Trošku mě mrzelo, že jsem si zapomněl vzít k moři lopatku, aby jsme mohli postavit nějaký hrad. Moře bylo fajn, ale nebylo tak čisté jako řeka. Koupání v moři se mi víc líbilo v Chorvatsku než tady na severu Itálie. Z Grada jsme odjížděli jinou cestou. Jeli jsme přes lagunu a měli ji tak na obou stranách. Pejsky jsme u moře neměli, tak jsme vyráželi raději dřív, abychom je stihli ještě vyvenčit. Vůbec jim výlet nechyběl. Psí pláže tam sice jsou (zřejmě ale placené), ale kluci raději spali v chládku v domě v Casiaccu.
Asi bych si dokázal představit, že by to mohlo být i delší, ale i ten týden stačil. Jsem moc rád, že jsme to zvládli - tedy hlavně cestu a dorozumět se. Nic špatného se nestalo, auto vydrželo, nikdo se nezranil ani neonemocněl. Určitě je velké plus mít s sebou chytrý telefon s připojením k internetu. V domě sice internet byl, ale asi po dvou dnech přestal fungovat. Zřejmě jsme vyčerpali data. Taky si úplně nevěřím na silnicích. Všude se píše, že se měří rychlost, ale většina Italů mě předjížděla. Možná to ale bylo tím, že jsem měl českou značku. Moc jiných cizinců jsme tam nepotkali. Zřejmě tam jezdí hlavně Němci nebo Rakušané, ale na cestách jsme potkali snad jednoho. Na dálnici jich samozřejmě jezdí spousty. Turisté na tenhle kraj pod Alpami zapomínají. Zřejmě je nelákají hory nebo koupání u řek Arzino nebo Tagliamento. A to je dobře, pokud si chcete odpočinout. Klidně bych vydržel celý týden se jen chodit koupat do řeky a večeřet chleba s olivovým olejem a víno jako pravý Ital.
Ciao
Komentáře
Okomentovat
V případě komentování dodržujte pravidla slušného chování, komentáře kontroluji.